čtvrtek 31. srpna 2017

Depeche Mode Praha 2017

Znáte ten pocit, když čekáte skoro 26 let? 26 let na to až se svojí mámou prožijete velmi silný zážitek, na který do smrti nezapomenete? Je to k pláči, když na to musíte čekat čtvrt století, ale o to sladší to pak je a já si svůj vlastní šťastný den užil dosyta.

Stejně jako já jsem fanatický fanoušek Linkin Park, je moje máma fanoušek Depeche Mode. Byl to náš první společný koncert v životě a ještě na kapelu, na které já byl odchovaný a ona ji naprosto zbožňuje.
Nikdy jsem neviděl tolik lidí v černém na jednom místě a zvláště s logem jedné kapely. Depeche Mode není jen hudba. Je to kult, náboženství, životní styl.

Při příchodu jsme si samozřejmě neodpustili pivo do skvělých tématických kelímků, kdy jsem si ještě řekl o výměnu, abych měl kelímek nejhezčí a šli si pomalu sednout. Jako vždy jsem si neodpustil návštěvu merch stánku a odnesl si náramek a šálu. Je to už takový můj zvyk - bez merche domů nejdu.
Poseděli jsme si pár desítek minut na tribunách, povídali si, těšili se, debatovali o songách a nasávali atmosféru.



A pak to přišlo...
Začala hrát Revolution od Beatles, na obrazovce se objevili animované kráčející nohy a ikony temného-syntetizovaného-rockpopu se objevily za ohromného křiku na podiu.

Přiznám se bez studu, že první dva songy jsem moc nechytal. Nejsou vůbec špatné, ale můj šálek kávy je trošku někde jinde.
Při songu A Pain That Iam Used To se to ve mě konečně spustilo. Totální kolaps u mě nastal při Martinovo Home. Miluju tu písničku od doby, kdy jsem viděl živý záznam z Night In The Paris. Dokonce pár slz ukáplo na konci, kdy nás začal dirigovat sám Dave.
Celkově mě poslední album Spirit moc nenadchlo, přesto Where Is The Revolution zní naživo naprosto skvěle a absolutně umocňuje sílu okamžiku koncertu. Poté pro mě přišlo snad největší a nejmilejší překvapení v podání Wrong. Velice potěšila nejen mě, ale i ostatní.
Před pauzou přišel naprosto heroický závěr v podobě Everything Counts, Stripped, Enjoy The Silence a Never Let Me Down Again, kdy už mi docházeli fyzické síly i hlasivky.

Přišla pauza, při které se kapela nenechala dlouho pobízet a přišla zpět. Kromě temné Walking In My Shoes, zazněla Heroes od Davida Bowieho a nakonec jsme se dočkali pecky Personal Jesus, kdy stadion doslova explodoval v návalu emocí, kdy už každý věděl, že tohle je poslední šance ze sebe vydat všechno.





Jsem z koncertu naprosto unešený a odnáším si ty nejlepší vzpomínky. Vše proběhlo v klidu, nikde žádné fronty, až na pár vyjímek se všichni chovali ohleduplně. Kapela zahrála dokonalý setlist, kdy mě osobně chybělok naprosté euforii Strangelove, Freelove nebo Policy Of Truth.


Proslýchá se o dalším turné někdy kolem zimy, kdy by se Depeche Mode mohli zastavit opět v Praze, tak snad...

0 komentářů:

Okomentovat