neděle 19. listopadu 2017

Myslím, že tohle už bude navždy

Uběhlo tolik času. Nejsem tu aktivní, tak jak bych si představoval, ale nejde to. Momentálně jsem rád, že vůbec zvládám dýchat. Spoustu věcí je pro mě momentálně hrozně těžkých a přitom je problém jen v mé hlavě.

Ještě pořád držím smutek. Ještě pořád mě to bolí. Každý den, pořád se to opakuje. První pohled na displej mého mobilu, Chesterova fotka, první myšlenka na něho a jeho zmařený talent. Myslím, že tohle už bude navždy.
Včera jsem měl slabší chvilku a přiznal jsem Paní L., že jsem opravdu uvažoval o sebevraždě. Vždycky jsem k tomu měl sklony, ale nikdy jsme nezašel dál než za pár řezných ran na rukách. Moc jsem se bál smrti. Zní to absurdně, ale srpen byl opravdu kritický. Ve dvě ráno jsem absolutně psychicky vyčerpaný psal Paní L., že na víkend nedorazím, že potřebuju být sám a v klidu a přitom jsem v hlavě přemýšlel, kde seženu pevné lano a zda mi google najde návod na vázání smyčky. Nikdy jsem to necítil tak silně. Volání z druhé strany. ten pocit zmaru a smutku už ani nevyženu z hlavy.

#MakeChesterProud - všechen Chesterův odkaz bych pošlapal. Doslova bych na něj plivl. Vzpomněl jsem si na Paní L. a na to, kolik bolesti bych jí způsobil. Nakonec jsem se sebral a šel 12 kilometrů dlouhou procházkou do Chebu, kde jsem sedl na bus a bez jediného slova jsem k ní dojel a totálně vyčerpaný jsem se rozbrečel...

Píšu to sem, protože doufám, že se tím něco změní. Že se moje myšlenky zhmotní ve slova, která reálně uvidím a že to třeba bude lepší. Třeba se ta bolest trochu zmírní, třeba to i přejde úplně...


0 komentářů:

Okomentovat